Tak. Čas zase na nějaké to povyraženíčko. Čas na Annu. Osma/devětadvacetiletá Anna je z Londýna - což bylo alespoň pro mne velkým překvapením. Není úplně typickou ženou s kytarou. Její tvorba a silný projev mi evokují Tarantinovy filmy, nějakou takovou Střední až Jižní Ameriku, když bych to chtěla lokačně specifikovat. Asi ne tedy konkrétně v dněšním výběru, ale obecně. Proto doporučuji poslechnout třeba Desire, nebo Jezebel, který vyšel před rokem na jejím prvním singlu. Letos vydala své první album, které se poslouchá víceméně samo, mám z něj pocit jako ze starých alb rockových klasiků. Jako ochutnávka je zde méně virtuózní, globálně poslouchatelnější Suzanne & I, ale že jsou ty svátky, máte tu i ryze labužnický živák, kde Anna lyricky rozeznívá svůj Telecaster.
Není na škodu čas od čau objevit fajn hudbu. Ano, do této kategorie řadím i Sallie Ford and the Sound Outside. Hrají takový trochu rockabilly, jsou to alternatici, ale žádná hipsterská sebeparodie, sound je čistý, energetický. Překvapí a potěší opravdovský živý kontrabas a slečna Sallie má zajímavý hlas. Zkrátka jim to šlape. Mají za sebou zatím jediné ale za to příjemně se poslouchající album zvoucí se Dirty Radio, pojmenované právě dle masmediálně-rouhačského textu dnešního songu I Swear. Enjoy.
P.S: Origin: Portland, OR. P.S.S: Pochopitelně teď se tourují po Europě.
Všechny cesty vedou do Říma. A stejně tak mělo všechny zasáhnout album Rome, výplod kolaborace Danger Mouse a Daniela Luppiho s přispěním Jacka Whitea a slečny Norah Jonesové. Bylo kolem toho spousta slávy od začátku, ale když album skutečně vyšlo, nebylo o něm nijak zvlášť slyšet. A ne zcela bezdůvodně. Na to, že se autoři všude ohánějí tím, že nad tím strávili pět let práce. No. Řím nebyl postaven za den, to se ví, ale stejně. Prý má celá záležitost být poctou soundtrackům ke spaghetti westernům. Ani to v tom příliš není. Ale stejně obsahuje pár zajímavých momentů.
Instrumentální Roman Blues a Her Hollow Ways svou éteričností dobře naladí. Velmi lahodí uchu i procítěná Black. Ale člověk se nemůže při poslechu zbavit dojmu, že to „ono“, ho teprve čeká. A ono nečeká. Dobře, ke zmíněným se člověk ještě někdy může vrátit. Celkový výsledek ale moc nic.
A jelikož hrajem na one song only, je třeba něco vypíchnout. Bude to píseň The World. Text není vůbec stupidní, jak by člověk očekával, když námětem bude svět v celé své hrůznosti. Pěkně ho doplňuje nezvyklá melodie, plus cingrlátka kolem. Zkrátka, povedla se.
Shlohmo. Talentovaný beatmaker Henry Laufer krmící losangeleskou klubovou scénu. Je to jeden z novějších pokladů nalezených někdy asi v létě a už skutečnost, že si ho v zimě ještě pořád pouštím hovoří sama za sebe. Jeho prvotní tvorba a s ní i album Shlohmoshun Deluxe bylo dubstepovějšího charakteru, narozdíl od současného Bad Vibes, které se stáčí k většímu či menšímu ambientu. Neříkám, že je to špatně nebo dobře, každé má něco do sebe. Důležitou součástí jeho hudby jsou i remixy, u kterých si člověk řekne, že někdo takový mohl vzniknout jenom nakřížením Buriala s Flying Lotusem. Dnes uslyšíte track, který bych zvukově přiřadila spíše k té první éře. Vítejte v jeskyni.
Dnešek si žádá nějakou pěknou alternativu. Black Rebel
Motorcycle Club kupříkladu. To jméno může evokovat taková ta typická jména bláznivých indie kapel, ovšem takový pocit je zavádějící. Vznikli v San Franciscu a už je to taky
nějakej ten pátek. Stejně tak Red Eyes and Tears je stará něco kolem 520-ti
pátků. Mám jí dost ráda, je to možná dost dobře první, kterou jsem od nich slyšela, nejvíc mi utkvěla a je tím pádem asi nejoblíbenější. BRMC jsou jednou z těch kapel, které nenudí třeba ani po pěti letech
(dál to zatím nemohu posoudit), když si je nepřeposloucháte. Tady mě baví třeba
ta trocha psychedelie, co tam vkládají, tenhle princip u nich funguje leckde, projde
jim všechno, někdy i country feeling.
Stydím se. Znáte to, když není na nic čas a pak není ještě víc, tak, že člověk na stávající situaci rezignuje a jde radši dělat něco jiného. Já mám teď tolik nové hudby, že bych se potřebovala tak na týden někam zavřít a všechno to naposlouchat. Místo toho objevuju novou a novou, takže se to nezlepšuje. Třeba když se člověk plácá v tvorbě Flying Lotuse a jemu podobných, může narazit na ledacos. Já objevila spolupráci Teebs & Jackhigh, kterážto mi jako další zajímavá alternativa naší oblíbené létající květinky rozšířila obzory. Je to přesně ten typ těžce poslouchatelných škytavých beatů, jak je u téhle sorty zvykem. Jejich rok stará aprílovka Tropics přináší stejnojmenou skladbu sestávající se z velmi zajímavého soundu. Za zmínku stojí i Teebsova rozličná tvorba.
Jón Sæmundur Auðarson je takový legrační chlapík z Islandu. Umělec na poli nejrůznějších disciplín, přes obrazy, objekty, instalace, hadry až po (a to zajímá nyní nás) hudbu. Se svojí hudební formací Dead Skeletons hrají cosi jako rocknroll-trash-mystic-punk. Mají na kontě jedinou desku (Dead Magick), ale stojí za to a kdoví kolik můžeme vůbec ještě čekat. Jelikož. Ústředním tématem jak alba tak celé Auðarsonovy tvorby není smrt jenom tak pro srandu králíkům. Onen legrační seveřan je totiž vlastně tak trochu HIV pozitivní.
Takže z těch, kteří k vám promlouvají o životě a jeho zmaru s černými linkami a s čelenkou z mušliček, byste zde pana Jóna Auðarsona měli asi brát nejvážněji. A když budete poslouchat až do konce, bafne na vás i anglická verze jeho mántry.
Leadera téhle kapely, jenž zve se Anton Newcombe, považuji za jednoho z nejnadanějších a nejpozoruhodnějších umělců dosud žijících-tvořících. O co víc se projeví jeho genialita v hudbě o to víc pak ale jeho šílenství v životě. Nikdy nenatočil komerční desku. Všechny členy BJM několikrát vyhodil a znovu přijal. Na svých koncertech se mlátí s publikem. A tak.
Diskografie BJM je něco neskonalého, co album to trochu jiná rovina, co song to trochu jiná kravina. Navazují na odkaz Beatles, Dylana, Velvet Underground a 60s mainly. Zkrátka, ode mě o nich neslyšíte naposledy. Co se týče obecné známosti, tak slavné to nebude, jelikož díky nepřizpůsobivosti Antona N., zůstane asi celá kapela kdesi v propadlišti dějin, kde jejich tvorbu bude znát jen několik málo vyvolených.
Odlišný kariérní postup měla kapela jejich přátel/nepřátel The Dandy Warhols. Začali taky v devadesátých letech, jenomže se dali víc, řekněme, na cestu komerce. Já osobně jim moc nefandím, ale co. První Dandyovský hit, byl singl Not If You Were The Last Junkie On Earth, který provázela tlustá smlouva a super-drahý videoklip. Prý je celý song ironický, ale i kdyby, působí rozpačitě. Navíc je tu ohromný rozpor, v době vzniku totiž ještě obě kapely vystupovaly pouze po hospodách a najednou se jedna z nich natřásala před růžovými kulisami ve studiu.
Jako odpověď na toto rozpačité zaprodání systému, BJM nahráli dnešní song. Který je chytlavý, důmyslný a propracovaný. Byla to první písnička, kterou jsem od nich slyšel a Junkie pak první od Warholů. Jedno je pokus o umělou hitovku, to druhé prostě rocknroll, hrubý a přitom pokupě-držící skvělý zvuk. No, bylo mi jasné, která kapela z nich za to opravdu stojí. Teď je to rozhodnutí i na vás.
Trochu sem to teď flákal. Ale zato mám pro vás specialitní specialitu. Tím je objev hudebního mága, jenž zve se John Zorn. Saxofonista, skladatel a šílenec židovského původu, podílející se přibližně na krychlilionu alb od jazzu, přes hrůzometal, avant-gardu všeho druhu až po hudbu filmovou. Má sice tendence skládat hodně naprosto-experimental věcí, ale když najdete něco s větší úrovní posluchatelnosti, většinou to stojí za to. Mě si třeba získal skladbou Shaolin Bossa nebo adaptací Morriconeho klasiky.
Dnes vám od něj doporučím ze-řetězu-utrhovačný energetický šílený song Batman, který pochází z prvního alba (89) skupiny Naked City, jedné ze Zornových formací. Deska je to stejně rozporuplná jako celá Zornova tvorba, takže na vás může bafnout tu nějaký happy jazzík, tu zas děs a běs.
Röyksopp. To je kapitola sama pro sebe. Tito norští triphopeři (více či méně) jsou na scéně už nějaký ten pátek a nelze jim upřít pěknou řádku poprávu úspěšných počinů. Dnes uslyšíte jejich úplně první skladbu So Easy, která je vážně úplně úplně první a podle mého nejlepší. Kdo by měl zájem o podobné kousky, může si sám ve svém volnu poslechnout Eple či What Else Is There z alba Melody A.M. z doby, kdy se triphop ještě hřál na sluníčku a prodělával zlatou éru. A jako bonus si díky klipu přijdou na své i příznivci vintage porna.
Proč si dělat při pondělku násilí, že. Pondělí je dost násilný den už samo o sobě. Takže je na místě představit Nosaj Thing. Korejec/Američan vlastním jménem Jason Chung vydal od roku 2006 již jeden dvanáctipalec a dvě alba. Je zpravidla autorem velmi ambientní elektroniky, dnešní Night Crawler je toho důkazem. Někomu může být známá skladba Man on the Moon (The Anthem) (shout out to quido), ve které Kid Cudi použil právě jeho Aquarium. Sám má pak na triku celou řádku remixů, třeba Camel od Flying Lotuse, Islands od The xx a milion dalších. A aby toho nebylo málo, nadělí vám hodná teta klip, kde Guillaume Néry (držitel světového rekordu ve volném potápění) skáče do podmořské ďoury.
A$AP Rocky je z New Yorku, ale je až trochu moc otevřený o tom jak má rád Houston. (Jak někdo říkal na Last.fm, měli bychom hrát hru kde si každý dá panáka pokaždé co se o tom zmíní.) Nicméně mu na to hudba docela sedí, třeba tady Bass produkoval nový miláček instrumentálních hip-hopistů (shout out to Dee) Clams Casino a je to přesně jako trip, když si dáte purple drank. Text nic moc, ale tak o to v této situaci nejde. Jen si myslím že potřebujeme víc zdrogovaných rapperů, kteří dělají hudbu která zní takto pod vlivem (a lá Kendrick Lamar).
Ovšemže, ovšemže, Waitse jsem tu oslavoval nedávno, jistě. Ale měl jsem teď narozeniny a na ně si vyšlo Tomovi album po pětileté odmlce. Tak je to snad omluvitelné. Deska se zove Bad As Me a je svěží, velmi ucelená, tradiční a přece inovativní. Waitsovi už je šedesát ale řádí jako ďábel. Krom všemožných trumpet, saxofónů, bicích se míhají kolem kytáristi jako Marc Ribbot nebo samotný Keith Richard. Zvuk je energetický, ztřeštěný, silný, rozhodně stojí za to si album sehnat a to pro skalní příznivce i smrtelníky Waitsem zcela nezasažené.
Krom Hell Broke Luce, která je krásně zkomponovaná, s ethno vokály, tleskáním, ostrým rifem, střelbou a ostrým angažovaným textem, bych ještě doporučil naprosto exstatickou, zběsilou pecku Get Lost.
Onehdy, když bylo ještě slunce běžnou věcí na obloze a bylo zkrátka léto se vším všudy, podváděla jsem někdy ke konci měsíce hudbu s filmem. Ale budiž mi odpuštěno, neboť jak je známo, film přináší hudbu. A dobrý film přináší dobrou hudbu. Tenhle žblept je tím pádem neúmyslně posunut na vyšší level, na level multiway žbleptů, kdy vám namísto "jen" hudby přináší jedna ku jedný hudbu i film. Koukněte se na Bellflower. Povídám vám, koukněte se na to, protože to asi bude kult, se mi zdá. Small Town Zeros jsou kalifornští mazáci míchající hiphop, triphop, dubstep a všelicos co lahodí jejich sluchu. Mají i jiné pecičky ale nejlepší bude asi vážně dubstepová Secrets, která pochází právě z Bellflower. Fakt jí mám ráda.
Tinariwen je skupina několika legračních Tuaregů, která funguje již bezmála třicet let. Jsou angažovaní (účastnili se i nějakých těch vojenských převratů v Mali) a populární mezi „svými lidmi“, protože texty mají v berberském jazyce Tamašek a zabývají se jak aktuálními problémy, tak hodnotami touaregského života. Jejich hudba je označována za africké blues, mísí tradiční saharské prvky i západní vlivy. Ve výsledku je to moc milá, příjemně poslouchatelná záležitost. Jinak album Tasili, ze kterého je dnešní píseň, celé nahráli vprostřed alžírské pustiny. Právě o Tenere, tedy poušti, je i text. Úplně nakonec je slyšet takový podivný šum (v klipu je ještě ztlumen). To je zvuk deště, který začal při nahrávání. Jediného deště v Alžíru za posledních pět let.
Tihle pomstychtiví New Yorkští bohémové jsou jednou z těch malých, zapadlých kapelek, co nahráli v šedesátých letech několik dobrých písniček, několik slabších písniček a pak už o nich nikdo nikdy neslyšel. Jejich styl je takový feel-good bigbít, občas víc psychedélie, občas víc rocknroll.
Není to nic sahající do výšin nebeských, ale poslouchají se příjemně. Takže, pusťte si jejich nejslavnější pecku, případně bonusy, ale pak už je třeba říct: Enough!
Jsem toho názoru, že každý už má Nouvelle Vague plný zuby jak jsou všeobecně donebevolajícně přeposlouchaný. Pseudoumělečtí majitelé kváren jimi zaplňují své mezery v hudebním sebevzdělávání a že je čas od času nějaký ten tvůrce šoupne do svého artového nízorozpočtového trháčku přece taky nikoho nezabije, žejo. Zkrátka pro prvoposluchače fajn, možná i pro druhoposluchače, ale po pěti letech vás to už může trošku nasírat. V konečném efektu je ale mám asi přesto ráda, protože chtě nechtě dělají dobrou hudbu. A vám tady dopřeju mou doposud asi jedinou neoposlouchanou (společně s Human Fly) orgasticko-schizofrenickou Killing Joke (Psyche) a budu jako naivně doufat (/dělat), že jste ji ještě neslyšeli.
YO. YO. It's Quido, back from the underground, no hacky, no carky, but check out this DUB sound. Tohle je jakoby klasika v dubstepu. Je to to, co snad poslouchaji vsichni ti lide co nemaji radi Skrillexe. Je to krasne, je to nocni a stepuje to az neznale moc. Happy Birthday!
Kdo by neznal Booker T. & the M.G.'s, legendární rhytm and blues, soul, instrumentální formaci? Inu, pokud by je někdo opravdu neznal, tak si teď velmi nenápadně doběhne poslechnout naprosto klasické Zelené Cibule a dělá jako by se nechumelilo. Každopádně tato kapela stojí za pozornost, neb již padesát let nás zásobuje velmi kvalitními soulovými hitovkami a vůbec.
Dnes si od nich pustíme jejich cover pravoslavné písně Summertime od Jákoba Gerschwinna (originál). Přestože se jedná o archetypální cover-song, Bookří podání je naprosto ojedinělé svým exstatickým pojetím. Bravurní práce s hammondy, citlivé bubínky a do toho kytarové tóny s jemným vibratem.
Je to dosti éterická záležitost, taková soulová vzpomínka na letní noc, vyzývající k tomu uvelebit se rozkošnicky v křesle a pokusit se zapomenout, že doopravdy je říjen, bolí vás v krku a venku zuří pršavice, plískavice, polednice a nečas k tomu.
Volta Bureau je skupina 3 DJu/producentu z Ameriky. Jinak o nich vim jen, ze se mi dalsi pisnicka co od nich znam nelibila. Pisnicka alley cat je optimisticka a rytmicka a je v ni klavir, coz svedci o jeji hloubce. Je to house. Jsem dnes v cestine neobratny + nemam ceskou klavesnici. Peace out.
Když jsem objevil tuto krásu, byl jsem pod vlivem jistých látek. Byl jsem touto písní překvapen, omámen a zaražen. Video bylo esteticky perfektní, Wavves vytvořili (k mému neuvěřitelnému nadšení) svět plný zábavy a tištění bankovek a kdečeho. Celé to vyvrcholilo v té části kde začnou požívat zlato, která je hudebně a psychedelicky dokonalá.
Jinak je to v podstatě jednoduchý chillwave-core-surf-rock-or-something. Note: Wavves prodávají drtičku na koření.
Znáte tu euforii, co zažijete, když objevíte opravdový poklad. A tím lépe, když je to poklad v podobě hudební. Naposledy se mi toto stalo, když jsem náhodou narazila na Baths. Je to napůl ambientní záležitost oplývající neuvěřitelnou líbivostí. Baths se sestává jen z jednoho člověka - kozlíka šikuly Willa Wiesenfelda, což je snad nějaký hudební X-man či co, jinak si to nedovedu vysvětlit. Mou první zkušeností s Baths byl song Animals, který jsem dlouho nemohla opustit, ale po čase mi od něj odpomohla Lovely Bloodflow (a později Hall, ale o té jindy)(všechny z jeho benjamínka Cerulean)(-mám ho naposlouchané o přesně 78,341% víc, než v pořadí druhé Pop Music/False B-Sides), kterou vám tu vnutím. (A ano, vím o tom, že jste při čtení mé trojzávorky ztratili nit. Zvykejte si.)
Abyste se narodili s tak zvráceným jménem, jako je Ελπίδα Καραγιαννοπούλου, na to musíte být jedině Řek. Případně Řekyně (Řečice?), asi jako zpěvucha jejíž jméno našim neexistujícím čtenářům nic neříká, ovšem ve své rodné destinaci bývala svého času hlasem nejslavnějším. Pochopitelně od ní je naše dnešní Kuní hitovka. Jde o velmi veselou, mlaskavou záležitost, trochu bigbeat, značně funky, trošku psychedélie, spousta příjemných nástrojových linek, velmi pozitivní celkový feeling…
"Tharthei, Tharthei" čili "He Will Come, He Will Come" je z roku 73, ze self-titled albíčka, které je asi nejposlouchatelnější z celé Elpídiny tvorby. To co tvořila v osmdesátých letech, je dosti nepoživatelné. Ale i kdybychom ji brali jako interpreta jediného songu only (jakože spíš ano), tak si je třeba přiznat, že ten song za to ovšem vážně stojí.
Tom Waits. Jedna z nejpozoruhodnějších a nejosobitějších hudebníků, s jejichž hudbou jsem měl tu čest. Waits začal jako bluesman-šansoniér-klavírista, který hrál po barech, spal v motelech a peníze získával jak to šlo. Nakonec se dostal k příležitosti leccos i nahrát. Jeho projev je naprosto nezaměnitelný. Přeskočím nezaměnitelná gesta a pohyby, hlavní je pro naše neexistující čtenáře hlas. Jeden kritik o něm napsal, že zní, jako by byl naložen v bourbonu, vyuzen a přejet autem. No, ono je to asi nejvýstižnější, co se dá na toto téma říct.
V jeho hudbě se tradiční forma mění v netradiční, blues se mísí s ruchy a industriálními zvuky, přidává se občas elektrika, pre-rock, Zappismus a Beefheartismus, velké experimentování. Výsledkem je velmi neotřelý sound, jako ze staré desky, stejné slovo jako tradiční i méně známé nástroje mají i zvuky zcela nehudební, nejrůznější vrzání, rány, šelesty… A Waits řádí. Křičí, huláká, krákorá, zkrátka svůj už tak dost neortodoxní hlas používá nejrůznějšími způsoby. Co se týče textů: temné balady, znepokojivá témata, nonsensy, na co si jen vzpomenete.
Kommienezuspadt pochází z alba Alice z roku 2002. Písně z něj jsou napsány pro stejnojmennou divadelní hru, která destruuje mýtus Carrolowy klasiky. Kommienezuspadt je song dosti šílený, hraje si s komolením pár německých slov a doprovod je směsice luskání, dupání, mlácení do sudu a několika druhů bubnů, škrabání škrabkou plus asi šest nástrojů. Je to spíše taková legrácka, ale tak už to s Waitsem chodí - nesmíte ho brát nikdy moc vážně. To ale neznamená, že na vás z oněch třech minut nedýchne úplně jiný svět.
Tak helejte se. Když mi bylo jánevimkolik, strašně jsem žrala Pelíškovský soundtrack a vůbec tu dobu a tu hudbu té doby a tu dobrost té hudby té doby. Prochodila jsem 564879 antikvariátů, kde jsem hledala elpíčko Soulmenů. Slovenská (tehdy ještě československá) kapela let vrcholně socialistických nemalého potenciálu mě nadchla natolik, že bych za jejich tvorbu na dvanáctipalci nebo kdekoli byla schopna dát své ucho na 365 kousků ve tvaru Eiffelovky. (Až teď, kdy jsem starší a moudřejší již vím, že LP nikdy nenatočili.) Nikde o nich nebylo moc slyšet (proč se divím, když jejich éra probíhala před bezmála pěti dekádami), pozornost jim ale například byla věnována v televizní sérii Bigbít (doporučuju). Kapela vznikla v roce 1966 a jelikož bigbít v té době nadzvedával obočí nejednomu soudruhovi, museli se potýkat s kupou potíží. A o tom to je. Kvalitní hudba a láska vždy vyhraje nad lží a nenávistí.
Na podporu přírodních ekolidiček musím podotknout, že i my tady na kuně máme rádi zvířata. Já osobně mám nejraději pandu. Zlatou pandu. Gold Panda je z Londýna, je mu třicet jedna let, tudíž je v produktivním věku a je to vidět. Umí se jak se říká votáčet a na triku má (dá se říct) již tři alba a čtyři EP. Lucky Shiner je takové líbivé, přináší přesně to, co chcete slyšet. Nevím, jak vám, ale mně je rovněž sympatická jeho fascinace asijskými hudebními motivy. On je zkrátka světovej, s viditelně nezaujatou, nezávislou, národy stmelující tvorbou. Vám ze zmíněného alba představím bonusovku postiženou pro změnu balkánskou inspirací. But.......I really like this Greek shit.
Das Racist byli nejdříve známí za nesmyslnou a absurdní píseň Combination Pizza Hut and Taco Bell, pak se proslavili tím, že nakonec opravdu umí rapovat hbytě a o úplných kravinách. Dokázaly to mixtapes jménem Shut Up, Dude a Sit Down, Man, které doporučuji, mají zápal který by jim mohl kdejaký novodobý rapper závidět. Zkuste hahahaha, jk nebo Sit Down, Man.
Před několika dny vydali své první album, které se prodává v obchodech. Nepustil jsem si ho, ale slyším, že je to rapováni skoro už nebaví. Nicméně vám chci představit první singl, nazvaný Michael Jackson. Nedává smysl, má křiklavý beat, skvělý refrén a video které to celé svázalo. Enjoy:
Takeshi Terauchi je veselý japonský strejda, který hraje surf rock. Bravurně řeže na elektrickou kytaru a vystupuje s kapelou The Bunnys. V Japansku ho mají za národního hrdinu, ale dál příliš nepronikl. Škoda toho! Nejvýznamnější část jeho kariéry se odehrála v šedesátých letech, kdy Terry (jak si pan Terauchi taky občas říká) vydával jednu desku za druhou a coveroval tradiční japonské skladby, americký rock i evropskou vážnou hudbu. V sedmdesátých letech znovu-obnovil jeho původní „předBunnyovskou“ kapelu The Blue Jeans, se kterou nahrál i dnešní song „Dan No Ura (The Story of the Heishi)“. Je to záležitost značně energetická, zábavná a rozhodně nenudí.
To máte tak. Člověk by se pro hudbu rozkrájel. Ale vždycky bude (dle mého subjektivního pohledu) prodělávat takovou nějakou svou malou schýzu z toho, že toho nikdy nebude znát tolik, kolik chce. Rozumíte. U mě je tento pocit takřka permanentní a poslední dobou dosti intenzivní. Dnes ale vynecháme můj hudební vývoj a entusiasmus se kterým si slepě naplňuji nové playlisty a posuneme se trochu zpátky do časů, kdy jsem si jela na Joshovi. Nojo, Josh Homme. Už jen kvůli tomu jménu. Joshánek působil, působí a jistě ještě dlouho působit bude v řádce výborných kapel, třeba v Queen of the Stone Age nebo v jeho relativně mladém projektu Them Crooked Vultures, na které vážně nedám dopustit. Je to zkrátka opravdu činorodý tvor. Dnes si ale pustíme kousek z jeho tvorby s Eagles of Death Metal. (Jo, názvy obecně trochu zarážejí.) Tuhle partu dal Josh dohromady za účelem pobavení a právě proto se jistě v dobrém rozmaru posadil za bicí. Čert aby se vyznal s vývojem časové osy v jejich přibývajícím a ubývajícím složení, co bychom ale měli vědět je, že zakládajícími členy byli právě Josh a Jesse Hughes, který tak nějak obstarává roli frontmana. Dnešní song nese název Solid Gold a je z povedeného alba Death by Sexy. Howgh.
Toots & Maytals je klasická stálehrající jamajská ska-reggae formace. Za léta své existence si stále drží velmi slušný standart. Narozdíl třeba od legendy žánru, monsieura Marleyho, u jehož pozdních nahrávek je občas nástrojová linka jaksi okleštěná a staví se hlavně na vokálech, Maytals fungují jako pospolité těleso a vždycky pracují s velkým množstvím vrstev nástrojů a sólíček. Výsledek je takový organický, přítulný. A to jak v nahrávkách z šedesátých let, tak v písničkách z těch pozdějších let, kdy na obdobné kapely stoupá vliv hudbu trochu více přizpůsobit mimo-jamajskému publiku. Zkrátka, Toots & the Maytals si jedou to svoje a stojí to za to. Funky Kingston je bez diskuze pecka, ovšem stojí za to i povedená a známá 54-46 That's My Number a já osobně si cením dosti i jejich coveru notorického cover-songu Louie Louie.
Belispeak je nový singl skupiny Purity Ring. Purity Ring se (v mých očích alespoň) proslavili písní Lofticries, kterou vřele doporučuji. Celá záležitost je taková vznešená, triphopovitá, aurální, je to prostě krása. Zdá se to být inspirované dubstepíky a triphopíky a downtempem a hezky to kryjí ženské vokály.
Nevím, jestli je tohle co myslel pan Smolík, když řekl, že sem mám dát nějakou kravinu. Ale já to nemyslím ironicky, ani s nadsázkou. Tahle písnička mi hraje v hlavě od doby co jsem ráno jel tramvají a viděl Taco Bell.
Protože i přes to, že píseň z poloviny staví na úplné hlouposti klipu, mi příjde, že je tato píseň skvěle propracovaná... Chytlavá, funky, vryje se vám do mozku. A s tím, že moc nespím a příjdu si jako slon v porcelánové výrobně, když píšu něco česky to tady useknu a nechám vám jen video.
Čas od času vyskočí nějaký chlápek náhle od televize a s výkřikem „Hudba je dneska moc měkká!“ se chopí rozladěné kytary a počne do ní zuřivě bušit a hulákat nesrozumitelné skřeky a koulet u toho očima jako šílenec. Takové úkazy jsou zkrátka v dnešní přeBiebřené době, kdy hlavní hudební proud může s klidným svědomím rovnou odproudit kamsi do propadliště dějin, na denním pořádku. A je to tak dobře.
Stane se tedy docela snadno, že povstane hudebník jako je Scott H. Biram, vousatý potetovaný kytarista z Texasu, který neustále nosí odřenou kšiltovku, nadává, chlastá a hraje u toho ještě skvěle na kytaru. Vystupuje sám a krom několika starých i nových kytar používá různá takováto udělátka, co chrastí, nebo připomínají bicí, když se na ně šlape.
Je hrdý, že stylem který hraje se dokáže plně vyjádřit, občas tím rozumějte i vyřvat. Tradiční blues a country hraje s punkovým nasazením a vytváří tak kombinaci něčeho ostrého, syrového, s povědomým feelingem a ryzí kvalitou. Takže se nebojte dát mu šanci.
Dee by v jiných případech (a kde by se jí to hodilo) řekla co je nad milion, to je mainstream, ale neřekne to, protože si tu na kuně nebudeme vychovávat povrchní blbečky a krom toho si to některé písničky nezaslouží, že. Našla by se pěkná řádka věcí, které by hnidopiši označili za mainstreamový underground, popravdě řečeno by se z toho dal splácnout nový proud. Něco jako hlavní proud nemainstreamové tvorby. Ale my si popolezeme o něco více na povrch a dáme si dávku Metronomy. Kdo nezná a komu by se nelíbila The Look. Je v prestižní první pětce, co vám vyleze na Youtube, když si zadáte Metronomy. Je dokonce v první trojce. Proto ty kecy na začátku. Kdo by to řekl, že tahle parta existuje již dvanáctým rokem. The Look je letošní aprílovka z alba The English Riviera, která suma sumárum přináší pěkné věci. Including nového basáka a slečnu na bicí.
Když byl Manu Chao ještě mlád a nefrčel si ve své sólové kariéře, byl členem několika pozoruhodných hudebních formací. První byla rockabilly skupina „Hot Pants“, víceméně ale skončila po jednom albu. Hráli poměrně slušně, ale oproti dalším věcem u kterých Chao byl, dosti sterilně. Další štací byla skupina „Los Carayos“, která ono rockabilly začala kombinovat s trochou world music, mimo kytary tedy hrála třeba i harmonika nebo mandolína. Fungovali krátce v osmdesátých letech, nakonec se Chao spakoval a založil si kapelu „Mano Negra“, která měla ostrý etnicko-punkový zvuk a některé jejich songy vyceňuji i daleko výš než největší komerční trháky, které spáchal Manu Chao na své sólové dráze. O tom ale jindy.
„Los Carayos“ jsou právě zajímavým úkazem, kvůli tomu, že u nich lze rozpoznat onen počátek směru, kterým potom Chao pokračoval. Poslouchají se příjemně a ač nejde o nic zvlášť světoborného, mají vlastní styl a to se cení. „Rawhide“ je taková veselá vyřvávačka s jedním nechvalně proslulým motivem navrch.
Velvet Itch je písnička z LP GB City, které nahrála americká skupina Bass Drum of Death. Písnička ani LP nejsou zvláště duchaplné, zato plné energie. To ale nevadí - na pařeni na koncertě to bohatě stačí, dokonce i na energický poslech doma.
BDOD se ostatně proslavili spíše tím, že účinkují v lahodné verzi písně 64 od převelice populárního rapového dua MellowHype. Video naleznete zde:
I dnes, v době globálního oteplování a radioaktivty a kaprofilie a dětí v Africe se najdou i dobré a pozitivní věci, a to v podobě hudební samozřejmě. Jedna z nich se jmenuje Que Sera a je to opravdový mástršticht. Monsieur Wax Tailor zkrátka umí a dokazuje svými počiny, že Francouzi umí taky něco jiného než péct bagety. Za zmínku jistě stojí i fakt, že skladba je z jeho debutového (!) alba (Tales of the Forgotten Melodies), které mám až na výjimky ráda celé a z celé jeho tvorby pravděpodobně nejraději. Příznivce bezmála stoletých melodií jistě potěší píseň sama a pro filmové fandy tu máme klip s použitým sestřihem z Metropolis. Jo a kdo by si na krejčího z vosku chtěl skočit v kole a slyšet ho živě, má možnost šestého prosince v Meet Factory.
Battles jsou ta skupina, co je známá za Atlas, píseň, která mi zatím zvláště nepřirostla k srdci. Samozřejmě věřím, že k tomu ještě dojde, ale prozatím mis stačí Futura. Futura je píseň z jejich nového alba Gloss Drop. Futura je zároveň písmo použité na obalu jejich nového alba Gloss Drop.
Píseň je ostře rytmická, bubeník tam také seká bůhvíjaké breakbeaty, ?uestlove (nevzdělaní ho znají jen z tohoto videa) se k tomu vyjádřil takhle:
Postupně se vystupňuje a přidávají se kdejaké podivné zvuky a písnička je velmi pěkná. End of story.
Abych to tak uvedl… Jednoho večera jsem si kráčel na koncert bůhvíkoho do Jazz Gallery a postupně jsem po cestě zjišťoval, že všichni kteří vypadali že půjdou taky, vlastně nakonec ani tak zdaleka nejdou. Eh, co, dorazil jsem tedy sám. Na místě byl jedinou známou tváří Charley. Účast strohá. Na pomyslném pódiu kontrabas a bicí, za kterými pomrkával Kořínek se Smažíkem, kteří jsou na jazzové galéře pečení vaření, ale ještě jedna osoba. Jistej pan Kašuba, takový legrační stařík s kytarou. No, ale pak začal hrát. Čímž uchvátil celé osazenstvo. V jeho hře bylo spoustu energie, citu i umu. Onen Kašuba učí improvizaci na Janáčkovce v Brně. Je mu sice jednasedmdesát, ale když vezme kytaru do ruky, přestanete tomu věřit. Klasický jazz, ostřejší swingové rytmy, občas zabrousí až k rocku. Když dohrál, obešel postupně celé publikum, s každým si potřásl rukou a osobně mu poděkoval, že přišel.
Zkrátka a dobře, byl to velmi silný hudební zážitek. Ukázka – osobité Kašubovo pojetí skladby od Duke Ellingtona, kterou přikládám, je krátká a proto vřele doporučuji i dalších pár volně dostupných songů na jeho stránkách.
Ale stejně studiovka nenahradí živou performance. Tudíž bych chtěl pozvat naše neexistující čtenáře 3. září do Jazz Gallery, protože dle Charleyho stránek má tento kmet a šílený jazzman v jedné osobě Tábor City opět navštívit.
Teď zčerstva. Mám pro vás novinku, která je ještě teplá, ještě se cuká, zkrátka je tomu teprve pár dní co prosákla na povrch. Jedná se o Air France a jejich It Feels Good To Be Around You. Po jejich No Way Down bylo od roku 2008 ticho po pěšině, až se letos pomalu zdá, že je něco na obzoru. Téhle ochutnávce na svět dopomohl Star Slinger (na nějž se tu už pomalu také vaří kotel). Pánové ze švédského Gothenburgu (což je mimochodem město přinášející nejednoho dobrého umělce) už před třemi roky ukázali, co v nich je. Skladba je vcelku lyricky karibská, místy mi lehce evokuje Burialovy vokální samply, konkrétně bůhvíproč v jeho Etched Headplate. Po tomhle zjevení budu doufat v úspěšné zítřky, tím více se těšit na to, co přijde a hádat, zda-li to moje očekávání otřese či pohřbí.
Kuna nikdy nespí. Ani kdyby spolykala dvacet tablet valia. Nikdy. A proto vám v tuto nelidskou hodinu přináší hypermonstrózní song, a to konkrétně jazzové ručičky od BoomBaptista. Je to velice spektakulární track, že se bojím, že je až moc. Že je až příliš dobrý, abych tu s ním plýtvala jen tak pro nikoho. BoomBaptista vojíždim už delší dobu a jsem spokojená. Sem tam mě sice nasere, že je tu a tam něco přehnaný, nebo podhnaný, nebo nudný, nebo blbý, ale vcelku je to oblíbenec. A to hlavně díky tomuhle.
Jak rádi říkávají na Pitchforku, Interpol byli to co Strokes nemohli být: jakési vzkříšení rocku na počátku nového tisíciletí. Sice čerpali spíše z katalogu Factory Records než od Beatles, ale i takto vytvořili zcela svěží album, čerpající či dávající vznik nejruznějším žánrům: žánr co zní jakopísnička od The Smiths, kontemporární indie folk nebo dubstep.
To poslední jsem nemyslel zcela úplně vážně, ale trochu vážně ano. Píseň se prezentuje jako smutná rockovka, když tu náhle klid... a EXPLOZE. Více kytarového zvuku snad už navrstvit nešlo a jako by v tom byla zachycena celá agrese kapely. Zkuste si někdy jít někam, kde jsou lidi co nemáte rádi, pusťte si ji a zlobte se. Je to hezký pocit.
Ostatně nevím proč jí sem dávám. Všichni co v ČR Interpol poslouchat chtějí je už znají a ti co je neznají je nechtějí znát. Úděl bloggerův?
+ zavedu svůj oblíbený systém otázek na konec
Máte rádi Interpol?
Je postpunk sračka?
Má tohle něco společného s dubstepem?
Chtěli jste novou hitovku od Xindla?
Byli Strokes lepší?
Jsou Interpol ještě relevantní nebo by měli hrát jen v kulturácích 'na českém venkově'?
Tohoto strejce jsem objevil náhodou při expedici do tajemných zákoutí tureckého jazzu. Özdemir Erdogan působí v hudební branží od roku 68 až dodnes. Zpívá, skládá, na kytáru hraje. Je silně ovlivněn jazzem ale i tureckou hudbou, což dává dohromady zvláštní kombinaci, kterou bychom pro nedostatek pojmů mohli nazvat prostě popem. Ale mluvíme tu o sedmdesátých letech, doteku jazzu a to všechno stále v onom Turecku. Erdoganova diskografie se táhne do široka a daleka, ale to neznamená že by stála za poslech každá písnička. Ovšem mezi nánosem zaměnitelného východního diskotékového patosu se občas vyloupne něco se specifickou atmosférou a energií - něco, co doopravdy stojí za poslech. Což právě soudím o songu „Karaoglan Almanya'da“ z roku 73.
