Tom Waits - Kommienezuspadt

Tom Waits.
Jedna z nejpozoruhodnějších a nejosobitějších hudebníků, s jejichž hudbou jsem měl tu čest. Waits začal jako bluesman-šansoniér-klavírista, který hrál po barech, spal v motelech a peníze získával jak to šlo. Nakonec se dostal k příležitosti leccos i nahrát. Jeho projev je naprosto nezaměnitelný. Přeskočím nezaměnitelná gesta a pohyby, hlavní je pro naše neexistující čtenáře hlas. Jeden kritik o něm napsal, že zní, jako by byl naložen v bourbonu, vyuzen a přejet autem. No, ono je to asi nejvýstižnější, co se dá na toto téma říct.

V jeho hudbě se tradiční forma mění v netradiční, blues se mísí s ruchy a industriálními zvuky, přidává se občas elektrika, pre-rock, Zappismus a Beefheartismus, velké experimentování. Výsledkem je velmi neotřelý sound, jako ze staré desky, stejné slovo jako tradiční i méně známé nástroje mají i zvuky zcela nehudební, nejrůznější vrzání, rány, šelesty… A Waits řádí. Křičí, huláká, krákorá, zkrátka svůj už tak dost neortodoxní hlas používá nejrůznějšími způsoby. Co se týče textů: temné balady, znepokojivá témata, nonsensy, na co si jen vzpomenete.

Kommienezuspadt pochází z alba Alice z roku 2002. Písně z něj jsou napsány pro stejnojmennou divadelní hru, která destruuje mýtus Carrolowy klasiky. Kommienezuspadt je song dosti šílený, hraje si s komolením pár německých slov a doprovod je směsice luskání, dupání, mlácení do sudu a několika druhů bubnů, škrabání škrabkou plus asi šest nástrojů. Je to spíše taková legrácka, ale tak už to s Waitsem chodí - nesmíte ho brát nikdy moc vážně. To ale neznamená, že na vás z oněch třech minut nedýchne úplně jiný svět.

jistej Smolík

The Soulmen - I Wish I Were

Tak helejte se. Když mi bylo jánevimkolik, strašně jsem žrala Pelíškovský soundtrack a vůbec tu dobu a tu hudbu té doby a tu dobrost té hudby té doby. Prochodila jsem 564879 antikvariátů, kde jsem hledala elpíčko Soulmenů. Slovenská (tehdy ještě československá) kapela let vrcholně socialistických nemalého potenciálu mě nadchla natolik, že bych za jejich tvorbu na dvanáctipalci nebo kdekoli byla schopna dát své ucho na 365 kousků ve tvaru Eiffelovky. (Až teď, kdy jsem starší a moudřejší již vím, že LP nikdy nenatočili.) Nikde o nich nebylo moc slyšet (proč se divím, když jejich éra probíhala před bezmála pěti dekádami), pozornost jim ale například byla věnována v televizní sérii Bigbít (doporučuju). Kapela vznikla v roce 1966 a jelikož bigbít v té době nadzvedával obočí nejednomu soudruhovi, museli se potýkat s kupou potíží. A o tom to je. Kvalitní hudba a láska vždy vyhraje nad lží a nenávistí.

Dee

Gold Panda - Greek Style

Na podporu přírodních ekolidiček musím podotknout, že i my tady na kuně máme rádi zvířata. Já osobně mám nejraději pandu. Zlatou pandu. Gold Panda je z Londýna, je mu třicet jedna let, tudíž je v produktivním věku a je to vidět. Umí se jak se říká votáčet a na triku má (dá se říct) již tři alba a čtyři EP. Lucky Shiner je takové líbivé, přináší přesně to, co chcete slyšet. Nevím, jak vám, ale mně je rovněž sympatická jeho fascinace asijskými hudebními motivy. On je zkrátka světovej, s viditelně nezaujatou, nezávislou, národy stmelující tvorbou. Vám ze zmíněného alba představím bonusovku postiženou pro změnu balkánskou inspirací. But.......I really like this Greek shit.

Dee

Das Racist - Michael Jackson

Das Racist byli nejdříve známí za nesmyslnou a absurdní píseň Combination Pizza Hut and Taco Bell, pak se proslavili tím, že nakonec opravdu umí rapovat hbytě a o úplných kravinách. Dokázaly to mixtapes jménem Shut Up, Dude a Sit Down, Man, které doporučuji, mají zápal který by jim mohl kdejaký novodobý rapper závidět. Zkuste hahahaha, jk nebo Sit Down, Man.

Před několika dny vydali své první album, které se prodává v obchodech. Nepustil jsem si ho, ale slyším, že je to rapováni skoro už nebaví. Nicméně vám chci představit první singl, nazvaný Michael Jackson. Nedává smysl, má křiklavý beat, skvělý refrén a video které to celé svázalo. Enjoy:

Bonus: Video ve kterém ten refrén premiérovali s velkým smíchem.

Takeshi Terauchi - Dan No Ura

Takeshi Terauchi je veselý japonský strejda, který hraje surf rock. Bravurně řeže na elektrickou kytaru a vystupuje s kapelou The Bunnys. V Japansku ho mají za národního hrdinu, ale dál příliš nepronikl. Škoda toho! Nejvýznamnější část jeho kariéry se odehrála v šedesátých letech, kdy Terry (jak si pan Terauchi taky občas říká) vydával jednu desku za druhou a coveroval tradiční japonské skladby, americký rock i evropskou vážnou hudbu. V sedmdesátých letech znovu-obnovil jeho původní „předBunnyovskou“ kapelu The Blue Jeans, se kterou nahrál i dnešní song „Dan No Ura (The Story of the Heishi)“. Je to záležitost značně energetická, zábavná a rozhodně nenudí.

jistej Smolík

Eagles of Death Metal - Solid Gold

To máte tak. Člověk by se pro hudbu rozkrájel. Ale vždycky bude (dle mého subjektivního pohledu) prodělávat takovou nějakou svou malou schýzu z toho, že toho nikdy nebude znát tolik, kolik chce. Rozumíte. U mě je tento pocit takřka permanentní a poslední dobou dosti intenzivní. Dnes ale vynecháme můj hudební vývoj a entusiasmus se kterým si slepě naplňuji nové playlisty a posuneme se trochu zpátky do časů, kdy jsem si jela na Joshovi. Nojo, Josh Homme. Už jen kvůli tomu jménu. Joshánek působil, působí a jistě ještě dlouho působit bude v řádce výborných kapel, třeba v Queen of the Stone Age nebo v jeho relativně mladém projektu Them Crooked Vultures, na které vážně nedám dopustit. Je to zkrátka opravdu činorodý tvor. Dnes si ale pustíme kousek z jeho tvorby s Eagles of Death Metal. (Jo, názvy obecně trochu zarážejí.) Tuhle partu dal Josh dohromady za účelem pobavení a právě proto se jistě v dobrém rozmaru posadil za bicí. Čert aby se vyznal s vývojem časové osy v jejich přibývajícím a ubývajícím složení, co bychom ale měli vědět je, že zakládajícími členy byli právě Josh a Jesse Hughes, který tak nějak obstarává roli frontmana. Dnešní song nese název Solid Gold a je z povedeného alba Death by Sexy. Howgh.

Dee

Toots and Maytals - Funky Kingston

Toots & Maytals je klasická stálehrající jamajská ska-reggae formace. Za léta své existence si stále drží velmi slušný standart. Narozdíl třeba od legendy žánru, monsieura Marleyho, u jehož pozdních nahrávek je občas nástrojová linka jaksi okleštěná a staví se hlavně na vokálech, Maytals fungují jako pospolité těleso a vždycky pracují s velkým množstvím vrstev nástrojů a sólíček. Výsledek je takový organický, přítulný. A to jak v nahrávkách z šedesátých let, tak v písničkách z těch pozdějších let, kdy na obdobné kapely stoupá vliv hudbu trochu více přizpůsobit mimo-jamajskému publiku. Zkrátka, Toots & the Maytals si jedou to svoje a stojí to za to. Funky Kingston je bez diskuze pecka, ovšem stojí za to i povedená a známá 54-46 That's My Number a já osobně si cením dosti i jejich coveru notorického cover-songu Louie Louie.

jistej Smolík

Purity Ring - Belispeak

Belispeak je nový singl skupiny Purity Ring. Purity Ring se (v mých očích alespoň) proslavili písní Lofticries, kterou vřele doporučuji. Celá záležitost je taková vznešená, triphopovitá, aurální, je to prostě krása. Zdá se to být inspirované dubstepíky a triphopíky a downtempem a hezky to kryjí ženské vokály.








Není to radost?

quido

Electric Six - Danger! High Voltage (aneb můj nejhorší článek ever)

Nevím, jestli je tohle co myslel pan Smolík, když řekl, že sem mám dát nějakou kravinu. Ale já to nemyslím ironicky, ani s nadsázkou. Tahle písnička mi hraje v hlavě od doby co jsem ráno jel tramvají a viděl Taco Bell.

Protože i přes to, že píseň z poloviny staví na úplné hlouposti klipu, mi příjde, že je tato píseň skvěle propracovaná... Chytlavá, funky, vryje se vám do mozku. A s tím, že moc nespím a příjdu si jako slon v porcelánové výrobně, když píšu něco česky to tady useknu a nechám vám jen video.

quido

Scott H. Biram - Judgement Day

Čas od času vyskočí nějaký chlápek náhle od televize a s výkřikem „Hudba je dneska moc měkká!“ se chopí rozladěné kytary a počne do ní zuřivě bušit a hulákat nesrozumitelné skřeky a koulet u toho očima jako šílenec. Takové úkazy jsou zkrátka v dnešní přeBiebřené době, kdy hlavní hudební proud může s klidným svědomím rovnou odproudit kamsi do propadliště dějin, na denním pořádku. A je to tak dobře.

Stane se tedy docela snadno, že povstane hudebník jako je Scott H. Biram, vousatý potetovaný kytarista z Texasu, který neustále nosí odřenou kšiltovku, nadává, chlastá a hraje u toho ještě skvěle na kytaru. Vystupuje sám a krom několika starých i nových kytar používá různá takováto udělátka, co chrastí, nebo připomínají bicí, když se na ně šlape.

Je hrdý, že stylem který hraje se dokáže plně vyjádřit, občas tím rozumějte i vyřvat. Tradiční blues a country hraje s punkovým nasazením a vytváří tak kombinaci něčeho ostrého, syrového, s povědomým feelingem a ryzí kvalitou. Takže se nebojte dát mu šanci.

jistej Smolík

Metronomy - The Look

Dee by v jiných případech (a kde by se jí to hodilo) řekla co je nad milion, to je mainstream, ale neřekne to, protože si tu na kuně nebudeme vychovávat povrchní blbečky a krom toho si to některé písničky nezaslouží, že. Našla by se pěkná řádka věcí, které by hnidopiši označili za mainstreamový underground, popravdě řečeno by se z toho dal splácnout nový proud. Něco jako hlavní proud nemainstreamové tvorby. Ale my si popolezeme o něco více na povrch a dáme si dávku Metronomy. Kdo nezná a komu by se nelíbila The Look. Je v prestižní první pětce, co vám vyleze na Youtube, když si zadáte Metronomy. Je dokonce v první trojce. Proto ty kecy na začátku. Kdo by to řekl, že tahle parta existuje již dvanáctým rokem. The Look je letošní aprílovka z alba The English Riviera, která suma sumárum přináší pěkné věci. Including nového basáka a slečnu na bicí.

Dee