Los Carayos - Rawhide

Když byl Manu Chao ještě mlád a nefrčel si ve své sólové kariéře, byl členem několika pozoruhodných hudebních formací. První byla rockabilly skupina „Hot Pants“, víceméně ale skončila po jednom albu. Hráli poměrně slušně, ale oproti dalším věcem u kterých Chao byl, dosti sterilně. Další štací byla skupina „Los Carayos“, která ono rockabilly začala kombinovat s trochou world music, mimo kytary tedy hrála třeba i harmonika nebo mandolína. Fungovali krátce v osmdesátých letech, nakonec se Chao spakoval a založil si kapelu „Mano Negra“, která měla ostrý etnicko-punkový zvuk a některé jejich songy vyceňuji i daleko výš než největší komerční trháky, které spáchal Manu Chao na své sólové dráze. O tom ale jindy.



„Los Carayos“ jsou právě zajímavým úkazem, kvůli tomu, že u nich lze rozpoznat onen počátek směru, kterým potom Chao pokračoval. Poslouchají se příjemně a ač nejde o nic zvlášť světoborného, mají vlastní styl a to se cení. „Rawhide“ je taková veselá vyřvávačka s jedním nechvalně proslulým motivem navrch.


jistej Smolík

Bass Drum of Death - Velvet Itch / 64

Velvet Itch je písnička z LP GB City, které nahrála americká skupina Bass Drum of Death. Písnička ani LP nejsou zvláště duchaplné, zato plné energie. To ale nevadí - na pařeni na koncertě to bohatě stačí, dokonce i na energický poslech doma.

BDOD se ostatně proslavili spíše tím, že účinkují v lahodné verzi písně 64 od převelice populárního rapového dua MellowHype. Video naleznete zde:

Je dobré rozhodnutí hrát v rapové písničce?

Je garage rock ohraný?

Rozeznali byste Velvet Itch od Heart Attack Kid?

Jsou MellowHype lepší než Jay-Z a Kanye?

Proč vypadají BD jako když jsou v 64 nezaujatí?

Je to tím, že furt hrajou to samé?

Dokáže velký buben opravdu zabíjet?

Když je garage rock nahraný mimo garáž, je to garage rock?

Když v lese spadne strom a nikdo tam není aby to slyšel, udělá zvuk?

Wax Tailor - Que Sera

I dnes, v době globálního oteplování a radioaktivty a kaprofilie a dětí v Africe se najdou i dobré a pozitivní věci, a to v podobě hudební samozřejmě. Jedna z nich se jmenuje Que Sera a je to opravdový mástršticht. Monsieur Wax Tailor zkrátka umí a dokazuje svými počiny, že Francouzi umí taky něco jiného než péct bagety. Za zmínku jistě stojí i fakt, že skladba je z jeho debutového (!) alba (Tales of the Forgotten Melodies), které mám až na výjimky ráda celé a z celé jeho tvorby pravděpodobně nejraději. Příznivce bezmála stoletých melodií jistě potěší píseň sama a pro filmové fandy tu máme klip s použitým sestřihem z Metropolis. Jo a kdo by si na krejčího z vosku chtěl skočit v kole a slyšet ho živě, má možnost šestého prosince v Meet Factory.

Dee

Battles - Futura

Battles jsou ta skupina, co je známá za Atlas, píseň, která mi zatím zvláště nepřirostla k srdci. Samozřejmě věřím, že k tomu ještě dojde, ale prozatím mis stačí Futura. Futura je píseň z jejich nového alba Gloss Drop. Futura je zároveň písmo použité na obalu jejich nového alba Gloss Drop.

Píseň je ostře rytmická, bubeník tam také seká bůhvíjaké breakbeaty, ?uestlove (nevzdělaní ho znají jen z tohoto videa) se k tomu vyjádřil takhle:

Postupně se vystupňuje a přidávají se kdejaké podivné zvuky a písnička je velmi pěkná. End of story.

Je Futura píseň roku? 

Je Atlas píseň tisíciletí?

Je Ice Cream lepší písnička z Gloss Drop?

Je ?uestlove ocas za to že byl v videu na Barbra Streisand?

Je to na obalu alba to z čeho se dělají Chicken Nuggets?

Je Futura hezčí písmo než Helvetica?

Pojmenovali Battles písničku podle písma na albu nebo vybrali písmo podle názvu písničky?

Potřebuje kuna víc Jazzu nebo Eminema?

quido

Milan Kašuba – I'm Beginning to See The Light

Abych to tak uvedl… Jednoho večera jsem si kráčel na koncert bůhvíkoho do Jazz Gallery a postupně jsem po cestě zjišťoval, že všichni kteří vypadali že půjdou taky, vlastně nakonec ani tak zdaleka nejdou. Eh, co, dorazil jsem tedy sám. Na místě byl jedinou známou tváří Charley. Účast strohá. Na pomyslném pódiu kontrabas a bicí, za kterými pomrkával Kořínek se Smažíkem, kteří jsou na jazzové galéře pečení vaření, ale ještě jedna osoba. Jistej pan Kašuba, takový legrační stařík s kytarou. No, ale pak začal hrát. Čímž uchvátil celé osazenstvo. V jeho hře bylo spoustu energie, citu i umu. Onen Kašuba učí improvizaci na Janáčkovce v Brně. Je mu sice jednasedmdesát, ale když vezme kytaru do ruky, přestanete tomu věřit. Klasický jazz, ostřejší swingové rytmy, občas zabrousí až k rocku. Když dohrál, obešel postupně celé publikum, s každým si potřásl rukou a osobně mu poděkoval, že přišel.

Zkrátka a dobře, byl to velmi silný hudební zážitek. Ukázka – osobité Kašubovo pojetí skladby od Duke Ellingtona, kterou přikládám, je krátká a proto vřele doporučuji i dalších pár volně dostupných songů na jeho stránkách.

Ale stejně studiovka nenahradí živou performance. Tudíž bych chtěl pozvat naše neexistující čtenáře 3. září do Jazz Gallery, protože dle Charleyho stránek má tento kmet a šílený jazzman v jedné osobě Tábor City opět navštívit.

jistej Smolík

Air France - It Feels Good To Be Around You

Teď zčerstva. Mám pro vás novinku, která je ještě teplá, ještě se cuká, zkrátka je tomu teprve pár dní co prosákla na povrch. Jedná se o Air France a jejich It Feels Good To Be Around You. Po jejich No Way Down bylo od roku 2008 ticho po pěšině, až se letos pomalu zdá, že je něco na obzoru. Téhle ochutnávce na svět dopomohl Star Slinger (na nějž se tu už pomalu také vaří kotel). Pánové ze švédského Gothenburgu (což je mimochodem město přinášející nejednoho dobrého umělce) už před třemi roky ukázali, co v nich je. Skladba je vcelku lyricky karibská, místy mi lehce evokuje Burialovy vokální samply, konkrétně bůhvíproč v jeho Etched Headplate. Po tomhle zjevení budu doufat v úspěšné zítřky, tím více se těšit na to, co přijde a hádat, zda-li to moje očekávání otřese či pohřbí.

Dee

BoomBaptist - Jazz Hands

Kuna nikdy nespí. Ani kdyby spolykala dvacet tablet valia. Nikdy. A proto vám v tuto nelidskou hodinu přináší hypermonstrózní song, a to konkrétně jazzové ručičky od BoomBaptista. Je to velice spektakulární track, že se bojím, že je až moc. Že je až příliš dobrý, abych tu s ním plýtvala jen tak pro nikoho. BoomBaptista vojíždim už delší dobu a jsem spokojená. Sem tam mě sice nasere, že je tu a tam něco přehnaný, nebo podhnaný, nebo nudný, nebo blbý, ale vcelku je to oblíbenec. A to hlavně díky tomuhle.

Dee

Interpol - The New

Jak rádi říkávají na Pitchforku, Interpol byli to co Strokes nemohli být: jakési vzkříšení rocku na počátku nového tisíciletí. Sice čerpali spíše z katalogu Factory Records než od Beatles, ale i takto vytvořili zcela svěží album, čerpající či dávající vznik nejruznějším žánrům: žánr co zní jako písnička od The Smiths, kontemporární indie folk nebo dubstep.

To poslední jsem nemyslel zcela úplně vážně, ale trochu vážně ano. Píseň se prezentuje jako smutná rockovka, když tu náhle klid... a EXPLOZE. Více kytarového zvuku snad už navrstvit nešlo a jako by v tom byla zachycena celá agrese kapely. Zkuste si někdy jít někam, kde jsou lidi co nemáte rádi, pusťte si ji a zlobte se. Je to hezký pocit.

Ostatně nevím proč jí sem dávám. Všichni co v ČR Interpol poslouchat chtějí je už znají a ti co je neznají je nechtějí znát. Úděl bloggerův?

+ zavedu svůj oblíbený systém otázek na konec

Máte rádi Interpol?
Je postpunk sračka?
Má tohle něco společného s dubstepem?
Chtěli jste novou hitovku od Xindla?
Byli Strokes lepší?
Jsou Interpol ještě relevantní nebo by měli hrát jen v kulturácích 'na českém venkově'?

quido

Özdemir Erdogan - Karaoglan Almanya'da

Tohoto strejce jsem objevil náhodou při expedici do tajemných zákoutí tureckého jazzu. Özdemir Erdogan působí v hudební branží od roku 68 až dodnes. Zpívá, skládá, na kytáru hraje. Je silně ovlivněn jazzem ale i tureckou hudbou, což dává dohromady zvláštní kombinaci, kterou bychom pro nedostatek pojmů mohli nazvat prostě popem. Ale mluvíme tu o sedmdesátých letech, doteku jazzu a to všechno stále v onom Turecku. Erdoganova diskografie se táhne do široka a daleka, ale to neznamená že by stála za poslech každá písnička. Ovšem mezi nánosem zaměnitelného východního diskotékového patosu se občas vyloupne něco se specifickou atmosférou a energií - něco, co doopravdy stojí za poslech. Což právě soudím o songu „Karaoglan Almanya'da“ z roku 73.

P.S: A takový Gurbet, ten taky stojí za to ;)

jistej Smolík

Chinese Man - Ordinary Man

Další na řadě bude můj milovaný (moji milovaní) Chinese Man. Svoji pozici na mém žebříčku si vysloužili svou vykopávkou I've Got That Tune, kterou tu ale z principu nebudu vytahovat. To si nechme na nějaké slavnostnější okamžiky. Tito francouzští chlapci totiž taky prodělali slušný progres, aniž by to jejich tvorbě uškodilo. Dnes tu máme mou loňskou oblíbenou s pěkným klipem jako bonus. Užívejte.

Dee

Bag Raiders - Sunlight

Stáhl jsem si na Jonk Music jejich mix summerjams 2011, a písnička ke které se nejčastěji vracím je letní hit Sunlight od Bag Raiders. Dle mého z té skladby vyloženě leze to slunce po kterém všichni v létě tak horlivě touží. Lítostně vám musím ríct, že je to žánrově zase něco do toho autentického diska, zato můžete mít radost, že se na to dá skvěle pařit.

Slibuji, že příště již disko nebude. 

Bonus pro akustikaře - akustický cover:

quido

Bahwee - Walkright

Osud tomu chtěl, abych někde mezi Flying Lotusem a Gold Pandou narazila i na chlapíka jménem Bahwee. Ať se vám to slovo zdá jakkoli stupidní, nemá co dočinění s tvorbou tohohle Califorňana (=obyvatel Californie). Nemám ho zatím kdovíjak naposlouchaného, ovšem pár prvních písní mi napovědělo, že to nebude ledajaký wannabe a že třeba taky někdy dobyje svět. Budiž mu přáno.

Dee

Bob Dylan - Cold Irons Bound

Bez Dylana by to nešlo, natož tady na Kuně.

Otázku kdo je Bob Dylan si pravděpodobně nikdo z našich neexistujících čtenářů pokládat nemusí. Krom všech titulů zpěváka, skladatele, básníka, písničkáře, agitátora, umělce, génia a šílence je výrazný ještě jeden rys. A tím je jakási transformace jeho personality. Co nové album, co další dekáda, Dylan vždy začal produkovat jiný typ hudby, začal se jinak stylizovat, jinak vystupovat a co je záhadou mi největší i jinak fyzicky vypadat. Toť alespoň mýtus, kterého se rád držím. A nejsem sám: v jediném hraném filmu o Dylanově životě je představován skrze šest různých postav.

Každopádně. Určitě různé části budou ještě někdy rozpitvány, ale prozatím krátce krz hudební kariéru: Na počátku byly veselé folkoviny, potom se Dylan rozsekal na motorce (1966) a šel poněkud do útlumu, jakožto i kvalitativně. Záhy ještě přišlo krátké zazáření (skvělá alba Blood On The Tracks, Desire a Hard Rain), před dlouhou, dusivou, nudnou a mdlou vlnou gospel rocku, až popu. Ta začíná velmi rozpačitým albem Street Legal (1978) a pokračuje několika dalšími. Až po deseti letech se začíná vracet dobrý zvuk. Tento návrat datuji na rok 89, potažmo na alba Oh Mercy a Under The Red Sky, na kterých se objevuje pár slušných songů. Na žebříčcích ale propadají čím dál víc. Následují celkem povedené desky Good As I Been To You a World Gone Wrong, v provedení čistě kytara a zpěv. Poslední zmíněná z roku 93 ale propadala nejníže ze všech Dylanových desek. Po čtyřleté odmlce ale konečně opět přichází stoprocentní deska.

A tou je Time Out Of Mind z roku 97. Všechno je zase trochu jinak: větrem ošlehaný obličej, trochu zastřený hlas a přivřené oči. Alespoň takový má zvuk tohle album. Je v něm odstup od všech dosavadních projektů, trochu kritičnosti, meditace i výkřiků. Klidnější tempo občas prořízne ostrý riff. Celkově působí album víc rustikálně, trochu do poetiky Toma Waitse (něco mezi starým rádiem v taxíku a ozvěnami poutě). Přidává se kopa dalších muzikantů a dohromady tvoří celé spektrum zvuků, které vytváří onu komplexní a neznámou, leč působivou atmosféru.

Cold Irons Bound splňuje tohle všechno a tvoří nejlepších sedm minut celého alba. Není to nic jednotvárného, nic neosobního nebo obvyklého. Jenom uhrančivý chraplák a několik vrstev nástrojů, které podtrhují znepokojivý text.

Time Out Of Mind startuje dekádu alb, z niž je každé hudební událostí roku. Po pomyslných pětiletkách následovaly skvělé desky Love and Theft, Modern Times a Together Through Life. Dle těchto nahrávek i mé osobní účasti na jeho koncertu v Praze mohu hrdě zakončit tezí:

Dylan už je dědek, ale rozhodně ještě neřekl poslední slovo.

jistej Smolík

Flight Facilities - Foreign Language (feat. Jess)

Slovo disko se v naší krásné zemi pohazuje jako odjišťený granát. Používá se pro house, trance, nebo cokoli co hrají v radiu. Málokrát se ale najde někdo, kdo to disko opravdu dělá. Proto jsou tady Flight Facilities, jedni z průkopníků Nu-Disco, kteří se proslavili ze dne na den úžasnou písní Crave You.

Před několika dny vydali další ambientní taneční píseň s pěknými vokály, tentokrát nazvanou Foreign Language na které hostuje zpěvačka jménem Jess Higgs.

quido

Björk - Crystalline

Tak započněme a vezměme to pěkně od podlahy. Všem moc dobře známá stará vojna Björk nám zase po letech naservírovala porcičku pěkné elektroniky. Celé album se nepokrývaně nese v kosmickém duchu. Jako ukázka nemůže posloužit nic jiného než právě opěvovaná Crystalline, za kterou si Björk zaslouží právoplatné plus. Vážně stojí za to.

Dee

TV on the Radio - Staring At The Sun

Zdá se mi, že jsem prozatím opušťen, a že tu budu muset první týden psát sám, což mi snad neexistující čtenářstvo odpustí.

Pro dnešek jsem si vybral píseň amerických TVotR, se kterými by jste se při neznalosti měli seznámit. V této době sice posloucham jejich nové album, ale na ukázku jsem si vybral jejich první singl a první píseň, která mě zaujala. Je to píseň abstraktní, poprvé co jsem ji slyšel se mi nelíbila, ale věděl jsem, že si jí zamiluji.

Je to skladba poměrně strohá, definována hlavně zpěvem frontmana Tunde Adebimpe, postupně se do harmonie přidává hi-hat a příležitostné basy.

Toť vše, pusťte si a užijte si.

quido