Anna Calvi - Suzanne & I

Tak. Čas zase na nějaké to povyraženíčko. Čas na Annu. Osma/devětadvacetiletá Anna je z Londýna - což bylo alespoň pro mne velkým překvapením. Není úplně typickou ženou s kytarou. Její tvorba a silný projev mi evokují Tarantinovy filmy, nějakou takovou Střední až Jižní Ameriku, když bych to chtěla lokačně specifikovat. Asi ne tedy konkrétně v dněšním výběru, ale obecně. Proto doporučuji poslechnout třeba Desire, nebo Jezebel, který vyšel před rokem na jejím prvním singlu. Letos vydala své první album, které se poslouchá víceméně samo, mám z něj pocit jako ze starých alb rockových klasiků. Jako ochutnávka je zde méně virtuózní, globálně poslouchatelnější Suzanne & I, ale že jsou ty svátky, máte tu i ryze labužnický živák, kde Anna lyricky rozeznívá svůj Telecaster.

- live: http://www.myspace.com/video/annacalvi/anna-calvi-love-won-39-t-be-leaving-live-at-the-luminaire/107150866

Dee

Sallie Ford and the Sound Outside - I Swear

Není na škodu čas od čau objevit fajn hudbu. Ano, do této kategorie řadím i Sallie Ford and the Sound Outside. Hrají takový trochu rockabilly, jsou to alternatici, ale žádná hipsterská sebeparodie, sound je čistý, energetický. Překvapí a potěší opravdovský živý kontrabas a slečna Sallie má zajímavý hlas. Zkrátka jim to šlape. Mají za sebou zatím jediné ale za to příjemně se poslouchající album zvoucí se Dirty Radio, pojmenované právě dle masmediálně-rouhačského textu dnešního songu I Swear. Enjoy.

P.S: Origin: Portland, OR.
P.S.S: Pochopitelně teď se tourují po Europě.

jistej Smolík

Danger Mouse, Luppi - The World

Všechny cesty vedou do Říma. A stejně tak mělo všechny zasáhnout album Rome, výplod kolaborace Danger Mouse a Daniela Luppiho s přispěním Jacka Whitea a slečny Norah Jonesové. Bylo kolem toho spousta slávy od začátku, ale když album skutečně vyšlo, nebylo o něm nijak zvlášť slyšet. A ne zcela bezdůvodně. Na to, že se autoři všude ohánějí tím, že nad tím strávili pět let práce. No. Řím nebyl postaven za den, to se ví, ale stejně. Prý má celá záležitost být poctou soundtrackům ke spaghetti westernům. Ani to v tom příliš není. Ale stejně obsahuje pár zajímavých momentů.

Instrumentální Roman Blues a Her Hollow Ways svou éteričností dobře naladí. Velmi lahodí uchu i procítěná Black. Ale člověk se nemůže při poslechu zbavit dojmu, že to „ono“, ho teprve čeká. A ono nečeká. Dobře, ke zmíněným se člověk ještě někdy může vrátit. Celkový výsledek ale moc nic.

A jelikož hrajem na one song only, je třeba něco vypíchnout. Bude to píseň The World. Text není vůbec stupidní, jak by člověk očekával, když námětem bude svět v celé své hrůznosti. Pěkně ho doplňuje nezvyklá melodie, plus cingrlátka kolem. Zkrátka, povedla se.

jistej Smolík

Shlohmo - Welcome to the Cave

Shlohmo. Talentovaný beatmaker Henry Laufer krmící losangeleskou klubovou scénu. Je to jeden z novějších pokladů nalezených někdy asi v létě a už skutečnost, že si ho v zimě ještě pořád pouštím hovoří sama za sebe. Jeho prvotní tvorba a s ní i album Shlohmoshun Deluxe bylo dubstepovějšího charakteru, narozdíl od současného Bad Vibes, které se stáčí k většímu či menšímu ambientu. Neříkám, že je to špatně nebo dobře, každé má něco do sebe. Důležitou součástí jeho hudby jsou i remixy, u kterých si člověk řekne, že někdo takový mohl vzniknout jenom nakřížením Buriala s Flying Lotusem. Dnes uslyšíte track, který bych zvukově přiřadila spíše k té první éře. Vítejte v jeskyni.

Dee

Black Rebel Motorcycle Club - Red Eyes and Tears

Dnešek si žádá nějakou pěknou alternativu. Black Rebel Motorcycle Club kupříkladu. To jméno může evokovat taková ta typická jména bláznivých indie kapel, ovšem takový pocit je zavádějící. Vznikli v San Franciscu a už je to taky nějakej ten pátek. Stejně tak Red Eyes and Tears je stará něco kolem 520-ti pátků. Mám jí dost ráda, je to možná dost dobře první, kterou jsem od nich slyšela, nejvíc mi utkvěla a je tím pádem asi nejoblíbenější. BRMC jsou jednou z těch kapel, které nenudí třeba ani po pěti letech (dál to zatím nemohu posoudit), když si je nepřeposloucháte. Tady mě baví třeba ta trocha psychedelie, co tam vkládají, tenhle princip u nich funguje leckde, projde jim všechno, někdy i country feeling.

Dee

Teebs & Jackhigh - Tropics

Stydím se. Znáte to, když není na nic čas a pak není ještě víc, tak, že člověk na stávající situaci rezignuje a jde radši dělat něco jiného. Já mám teď tolik nové hudby, že bych se potřebovala tak na týden někam zavřít a všechno to naposlouchat. Místo toho objevuju novou a novou, takže se to nezlepšuje. Třeba když se člověk plácá v tvorbě Flying Lotuse a jemu podobných, může narazit na ledacos. Já objevila spolupráci Teebs & Jackhigh, kterážto mi jako další zajímavá alternativa naší oblíbené létající květinky rozšířila obzory. Je to přesně ten typ těžce poslouchatelných škytavých beatů, jak je u téhle sorty zvykem. Jejich rok stará aprílovka Tropics přináší stejnojmenou skladbu sestávající se z velmi zajímavého soundu. Za zmínku stojí i Teebsova rozličná tvorba.

Dee

Dead Skeletons - Dead Mantra

Jón Sæmundur Auðarson je takový legrační chlapík z Islandu. Umělec na poli nejrůznějších disciplín, přes obrazy, objekty, instalace, hadry až po (a to zajímá nyní nás) hudbu. Se svojí hudební formací Dead Skeletons hrají cosi jako rocknroll-trash-mystic-punk. Mají na kontě jedinou desku (Dead Magick), ale stojí za to a kdoví kolik můžeme vůbec ještě čekat. Jelikož. Ústředním tématem jak alba tak celé Auðarsonovy tvorby není smrt jenom tak pro srandu králíkům. Onen legrační seveřan je totiž vlastně tak trochu HIV pozitivní.

Takže z těch, kteří k vám promlouvají o životě a jeho zmaru s černými linkami a s čelenkou z mušliček, byste zde pana Jóna Auðarsona měli asi brát nejvážněji. A když budete poslouchat až do konce, bafne na vás i anglická verze jeho mántry.

jistej Smolík