Otázku kdo je Bob Dylan si pravděpodobně nikdo z našich neexistujících čtenářů pokládat nemusí. Krom všech titulů zpěváka, skladatele, básníka, písničkáře, agitátora, umělce, génia a šílence je výrazný ještě jeden rys. A tím je jakási transformace jeho personality. Co nové album, co další dekáda, Dylan vždy začal produkovat jiný typ hudby, začal se jinak stylizovat, jinak vystupovat a co je záhadou mi největší i jinak fyzicky vypadat. Toť alespoň mýtus, kterého se rád držím. A nejsem sám: v jediném hraném filmu o Dylanově životě je představován skrze šest různých postav.
Každopádně. Určitě různé části budou ještě někdy rozpitvány, ale prozatím krátce krz hudební kariéru: Na počátku byly veselé folkoviny, potom se Dylan rozsekal na motorce (1966) a šel poněkud do útlumu, jakožto i kvalitativně. Záhy ještě přišlo krátké zazáření (skvělá alba Blood On The Tracks, Desire a Hard Rain), před dlouhou, dusivou, nudnou a mdlou vlnou gospel rocku, až popu. Ta začíná velmi rozpačitým albem Street Legal (1978) a pokračuje několika dalšími. Až po deseti letech se začíná vracet dobrý zvuk. Tento návrat datuji na rok 89, potažmo na alba Oh Mercy a Under The Red Sky, na kterých se objevuje pár slušných songů. Na žebříčcích ale propadají čím dál víc. Následují celkem povedené desky Good As I Been To You a World Gone Wrong, v provedení čistě kytara a zpěv. Poslední zmíněná z roku 93 ale propadala nejníže ze všech Dylanových desek. Po čtyřleté odmlce ale konečně opět přichází stoprocentní deska.
A tou je Time Out Of Mind z roku 97. Všechno je zase trochu jinak: větrem ošlehaný obličej, trochu zastřený hlas a přivřené oči. Alespoň takový má zvuk tohle album. Je v něm odstup od všech dosavadních projektů, trochu kritičnosti, meditace i výkřiků. Klidnější tempo občas prořízne ostrý riff. Celkově působí album víc rustikálně, trochu do poetiky Toma Waitse (něco mezi starým rádiem v taxíku a ozvěnami poutě). Přidává se kopa dalších muzikantů a dohromady tvoří celé spektrum zvuků, které vytváří onu komplexní a neznámou, leč působivou atmosféru.
Cold Irons Bound splňuje tohle všechno a tvoří nejlepších sedm minut celého alba. Není to nic jednotvárného, nic neosobního nebo obvyklého. Jenom uhrančivý chraplák a několik vrstev nástrojů, které podtrhují znepokojivý text.
Time Out Of Mind startuje dekádu alb, z niž je každé hudební událostí roku. Po pomyslných pětiletkách následovaly skvělé desky Love and Theft, Modern Times a Together Through Life. Dle těchto nahrávek i mé osobní účasti na jeho koncertu v Praze mohu hrdě zakončit tezí:
Dylan už je dědek, ale rozhodně ještě neřekl poslední slovo.
jistej Smolík
Žádné komentáře:
Okomentovat